Z nenáviděného běhu se stává závislost

V minulém díle běžeckého seriálu „Lenoch maratoncem“, kdy jsme se zabývali tím, zda je běh zdraví spíše prospěšný či nikoliv, jsme došli k závěru, že běh zdravý je. Po nedělním společném výběhu v rámci běžeckého kurzu running bootcamp, který pořádá společnost BOOTCAMPS, si tím ovšem nejsem tak úplně jistá.

Z pražské Stromovky jsem odcházela s pěti puchýři na nohou, bolestí v bedrech a nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu. V tramvaji jsem se se samozřejmostí posadila na místo vyhrazené pro invalidy a stejně samozřejmě jsem na další zastávce pustila sednout starší dámu. Přitom nikoho na světě nemohlo bolet tělo tak jako mě. Proč jsem se tak odrovnala?

Když se stezka stane „kavárnou“

O tom, že nás běh s parťákem, popřípadě ve skupině donutí k lepším výkonům, jsem se již přesvědčila na prvním skupinovém výběhu. Jenže tenkrát se to týkalo pouze „krátkého“ běhu zaměřeného na techniku. Pravda, byla jsem překvapená, že ve společnosti dalších běžců vydržím klusat déle než půl hodiny v kuse. Od té doby uplynul měsíc a my se sešli znovu. Tématem výběhu byl nyní dlouhý běh.

Opět jsme měli trenérce Veronice Brychcínové předložit své tréninkové deníky. Můj byl zoufale prázdný. Po prvním výběhu jsem to trochu přehnala s regenerací a čtrnáct dní neběhala vůbec. Pak mi přišel e-mail od jedné spoluběžkyně, zda bych si s ní nechtěla jít zaběhat, potřebuje prý sparinga. „Neboj, poběžíme tak pomalu, že budeme moci zpívat!“ Šíleně se mi nechtělo a každou hodinu před časem srazu nechuť ještě narůstala. Než jsem vymyslela věrohodnou výmluvu, odbilo půl a já musela nazout boty.

Zuzka byla skvěle naladěná a říkala, že kdybych nešla já, nedonutila by se. No vida. Byly jsme na tom tedy stejně. Zuzka však na rozdíl ode mě běhá poměrně pravidelně a zvládá i dlouhé běhy – tedy nad devadesát minut.

Běžely jsme opravdu pomalu, nezpívaly, ale zato si povídaly o všem možném a k mému překvapení nám to vydrželo celou hodinu. Byla jsem na sebe patřičně pyšná a cítila se skvěle. Proč chodit s kamarádkou na kafe, když při běhu zvládneme to samé a můžeme si být jisté, že nás neposlouchá zvědavec od vedlejšího stolu?

Ješitnost… a teď trp!

Sešly jsme se celkem třikrát a pokaždé běžely hodinu – zhruba sedm kilometrů. Pak už tu byl nedělní společný výběh.

„Chrti“, tedy trojice zkušených maratonců, se nám brzy ztratili z dohledu a my ostatní, co běháme tak rychle, abychom si mohli zpívat, jsme je pomalu následovali. Po hodině běhu se tělo zkoušelo bránit, jako by mi chtělo říci: „Co se děje? Po hodině snad končíme, ne?“

Třikrát jsem to chtěla vzdát, uhnout na kratší okruh, popřípadě se vyhnout kopci s pomyšlením: „Už teď jsem na sebe pyšná!“ Třikrát jsem se rozloučila se skupinou a třikrát se k nim zase vrátila. Když to zvládnou oni, zvládnu to i já!

Navíc patnáct kilometrů byla výzva. Půl maraton, má letošní motivace, je už jen o kousek delší. Běželi jsme hodinu a čtyřicet sedm minut! „Teď už bychom ten půlmaraton v limitu tří hodin i došli!“ povzbuzoval mě spoluběžec Honza.  Nevím, nevím…, jen ke zhruba kilometr vzdálené tramvajové zastávce to byl celkem boj.

Po hodině a čtyřiceti sedmi minutách souvislého běhu jsem se považovala za velkého sportovce (přestože jsem se cítila spíš jako invalida) a byla se sebou velice spokojená.

Samozřejmě si říkám, zda nebylo rozumnější opustit běžce dřív a netrpět tolik – v neděli jsem pak nebyla schopná ničeho. Doma jsem si hned lehla a z kanape se večer plynule přesunula do postele. Ještě teď, po pěti dnech cítím svaly na nohách. Jenže chodí maily od spoluběžců a ti se svěřují s tím, jak překonávají bolest a opět vybíhají. Zvláštní, píšu teď o běhu a zjišťuji, že se mi po tomto dříve nenáviděném pohybu vlastně stýská. Kroky, dech, svoboda… Když můžou oni, můžu i já! Vypínám počítač a nazouvám boty…

Foto: Agentura SXC 1×, BOOTCAMPS 1×