Hlavní navigace

Neděkujeme, že neodcházíte

28. 2. 2011

Sdílet

Už od zítřka mělo zdravotnictví „kleknout“ a lidé mohli zbytečně umírat. Naštěstí se lékaři s ministerstvem domluvili a akce Děkujeme, odcházíme, skončila. Máme na ni zapomenout?

Pro jedny jsou lékaři vyděrači (například pro poslance ODS a bývalého náměstka ministra Marka Šnajdra), pro druhé hrdinové, kteří dosáhli zaslouženého zvýšení platů. K těm druhým patří pochopitelně prezident České lékařské komory Milan Kubek a většina lékařů-odborářů v čele s jejich šéfem Martinem Engelem. A jejich rodiny. Ono mít či nemít od března v dnešní době jen tak na výplatní pásce najednou o pět až osm tisíc víc je citelný rozdíl.

Jenomže lékaři se radují předčasně. Tomuto vítězství se totiž říká Pyrrhovo. Zkusme se podívat na jejich protest a vítězství nestranně, pohledem pozorovatele laika a pacienta.


Autor: SXC

Lékaři sice po více než půl roce lehčích či těžších výhrůžek, že jich tři a půl tisíce od března odejde z práce, dosáhli svého. Tedy: svého ne, nedostanou požadovaný trojnásobek platu (což je 75 tisíc korun). Ale budou mít významně přidáno – k základnímu platu to udělá ročně přes sto tisíc korun.

A to ještě některé kraje lékařům platy dorovnají výš. Podle mluvčí moravskoslezského kraje Šárky Vlčkové slíbil hejtman Jaroslav Palas, že se pokusí najít peníze na navýšení platů v rozpočtech jednotlivých nemocnic, které kraj zřizuje. „Pokud se ty úspory podaří najít, a hejtman věří, že ano, platy lékařů by se měly zvýšit od dubna,“ potvrdila Vlčková. Lékaři na Ostravsku tak dostanou další zhruba čtyři tisíce navíc.

To proto, že lékaři slíbili, že budou nápomocni při restrukturalizaci nemocnic v kraji. Jinými slovy: že budou držet pusu, až začne kraj rušit jednotlivá oddělení nemocnic a nadbytečná lůžka. To je totiž rub lékařského vítězství. Dostali sice přidáno, ale mnozí jen na pár měsíců, protože o svá místa stejně přijdou.

Mnozí lékaři přijdou o práci

Ministr zdravotnictví Leoš Heger totiž myslí naprosto vážně plán, že zruší deset procent přebytečných lůžek v nemocnicích, která jen zbytečně nutí vedení klinik, aby na ně dosazovala pacienty, byť zbytečné, za něž ale inkasují peníze z pojišťoven. A taky je zbytečně musí obsluhovat víc lékařů, než je třeba. Což je naprosto v pořádku – statistiky OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které porovnávají Česko s průměrem Evropy, dokazují, že máme mnohem víc lékařů i lůžek na počet obyvatel, než je průměr Evropy. „Do měsíce budeme mít hotové první návrhy, jak postupovat při rušení lůžek a kde,“ říká ministr.

A lékaři mu výměnou za zvýšení platů odsouhlasili, že podpoří i další reformní kroky. Což v podstatě znamená dotáhnout do konce zákony, které prosazoval už ministr zdravotnictví Tomáš Julínek a proti nimž lékaři tehdy tvrdě protestovali. Například jde o přeměnu fakultních nemocnic na univerzitní nezisková zařízení, což lékaři nazývají privatizací nemocnic. Jenže teď ministrovi podepsali bianco šek v podobě souhlasu s jeho reformami. Takže teď bude mít ministr (i veřejnost) právo říct při jakékoliv kritice dalších kroků: „Dostali jste přidáno, s reformami jste souhlasili, tak mlčte!“ 

Což je docela škoda. Je důležité naslouchat hlasům zevnitř systému, když se provádějí zásadní reformy. Jenže ty hlasy se v zájmu vlastních výplat oslabily předem.

Pozor: ne že by si lékaři víc peněz nezasloužili. To rozhodně ano. Ale o penězích se dá vyjednávat jinak, než takto. Už doba, kdy lékaři svou akci rozjeli (ekonomická krize, kdy řada lidí nemá práci vůbec, natož aby si mohla říct o víc peněz), způsob, jakým to udělali (za několik milionů korun najmutí profesionální PR agentury, která agresivně objíždí republiku a pacienty staví do role rukojmí heslem Náš exodus, váš exitus), to vše bylo pro pozorující pacienty hodně za hranicí vkusu.


Autor: SXC

A lidé si to pamatují: sice máme své lékaře zřejmě dál za „bohy“ a z prvního místa v žebříčku nejobdivovanějších povolání je asi jen tak někdo nesestřelí, ale z původní více než poloviční podpory veřejnosti se lékaři dostali po měsících výhrůžek na pouze něco málo přes deset procent. Což znamená, převedeno na čísla v populaci, že akce Děkujeme, odcházíme, měla na konci podporu už jen samotných lékařů a jejich blízkých.

Nic na tom nezmění ani fakt, že jednou z mála pozitivních věcí celé akce Děkujeme, odcházíme, je to, že lékaři poukázali na místa, kde je možné ve zdravotnictví ušetřit. A na to, že tu existují černé díry v podobě podivných a předražených nákupů techniky a přístrojů do nemocnic. A tak se konečně nahlas mluví o konkrétních příkladech zbytečně investovaných milionů v konkrétních nemocnicích. Hospodářská kriminálka nyní vyšetřuje například olomouckou nemocnici nebo pražskou Všeobecnou fakultní nemocnici.

A co bude dál?

Problém je, že lékaři jen poodhalili jeden cípek, kudy utíkají peníze ze systému. Kdo z nich teď, když vyhráli a dostanou přidáno, bude ochotný vystupovat proti vedení vlastní nemocnice a poukazovat na to, kde šéfové vyhlásili poněkud zvláštní soutěže a zakázky?

A co je nejhorším výsledkem celé akce: změna postoje pacienta k lékaři. Lékaři si totiž asi neuvědomili, co pro ně tato vyhraná akce znamená do budoucna. Bojovali přece původně nejen za vyšší platy, ale protestovali taky proti systému přesčasů a proti tomu, že v nemocnici tráví víkendy a operují pak v pondělí ráno nevyspalí po třídenní nonstop službě. „A vy byste chtěli, aby vás operoval nevyspalý unavený lékař?“ hřímal vůdce odborářů Martin Engel.

Problém je, že na tom se nic nezmění. Lékaři dál budou sloužit přesčasy a dál budou operovat nevyspalí. Prostě jen dostali přidáno, ale zajetý systém přesčasů šéfové nemocnic řešit nebudou. Takže jako pacient na lékařské akci nijak nevydělám. Jako pacient jsem navíc pochopila, že mě můj lékař klidně použije jako rukojmí a prodá mě „za třicet stříbrných“, když se mu to bude hodit.

Proto se začínám bát: co bude, až za dva tři roky lékaři zkusí další protest a budou chtít znovu zvýšit platy? Každý vyjednavač, nechceme-li mluvit rovnou o vydírání, ví, že tlak je nutné stupňovat. A doposud v naší zemi stačilo, když lékaři vyšli do ulic nebo stávkovali. Teď jejich tlak trval několik měsíců, stál miliony a hodně nervů je samotné i pacienty. Co bude, až budou chtít příště zase víc? Nechají nás opravdu umřít na ulici? A druhá věc: utichnou teď jejich hlasy poukazující na korupci a budou dál zase tiše mlčet a sledovat, co se děje, protože už mají své jisté?

Obávám se, že odpovědi na obě otázky jsou spíš neradostné.

Šance na uzdravení zdravotnictví je jedině zdola,“ říká v rozhovoru MUDr. Jan Hnízdil

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autorka je redaktorkou MF DNES.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).