Netrvalo dlouho a stopa se začala nadšenými běžkaři plnit. Když pak o nějaký den později sníh seslalo i samo nebe, na stráních parku se vyrojily také sáňkující děti a na zamrzlých vodních plochách se v hojném počtu proháněli bruslaři. Stromovka je totiž místem, kde si přijdou na své vyznavači pohybu v každou roční dobu.
Kde ve Stromovce najdete bílou stopu
Běžky jsem se vydala do rozlehlého pražského parku protáhnout až po zmíněné sněhové nadílce. Snad proto, že bylo velmi mrazivo, zdála se Stromovka být téměř liduprázdná. Jen tu a tam pobíhali zmateně běžkaři všech věků a pohlaví a vzájemně se radili o tom, kde že je ta „slavná“ stopa, o které slyšeli v televizi a rádiu. Stejně jsem také já „projížděla“ parkem sem a tam a marně hledala upravenou stopu v navezeném sněhu.
Po dlouhých dvaceti minutách napětí mě zachránil dobře naladěný pán, který na jednom mírném kopečku sáňkoval s dětmi. Někde mezi jejich „hi hi“ a „ha ha“ mi ukázal správný směr, kterým jsem se vydala.
Okruh pro běžkaře vede od lávky, jež spojuje park s Císařským ostrovem, a je na něm živo i ve všední den, kdy by jeden očekával, že budou všichni v práci nebo ve škole. Vzhledem k tomu, že jsem spíše vyznavačem klasiky, což znamená, že mám ráda běh ve stopě, jsem se do ní s chutí zařadila a společně s dalšími kroužila kolem dokola. Vedle nás měli poměrně veliký prostor běžkaři – bruslaři, kterých zde bylo možná ještě trochu více.
Někteří sportovci návštěvu parku pojali zodpovědně a vybavili se téměř profesionálně. Do běhu dávali maximum a z jejich rychlosti šel někdy až strach. Jiní si jízdu užívali trochu jinak, klidněji běhali až chodili a leckdy si mezi sebou dokonce rozprávěli. Vedle dokonale ustrojeného běžkaře tu kroužili i sportovci vybavení tak, jako by si jen na chvíli odskočili z práce místo oběda. Což je vlastně docela sympatický počin, jen se o tom nesmí dozvědět jejich dietoložka, pokud ji tedy mají.
Monotónní běhání stále dokola asi po kilometrové trati možná nějakého nadšence, který honí vteřiny, baví. Mě to ovšem omrzelo velmi brzy, zhruba po půl hodině. Asi není divu, okolní krajina je stále stejná, a stejní jsou i běžkaři, které po cestě potkávám. Dala jsem si tedy poslední kolečko hezky sprintem a vrátila se mezi větve do středu Stromovky, kde už není pevná upravená stopa, takže jsem mezi rybníky a keři tempo zvolnila a nepodávala už takový sportovní výkon jako na okruhu. Ale to krásné prostředí a klid, to za to stálo.
Do Stromovky s bruslemi
Zamrzlá Stromovka ale svým návštěvníků nenabízí pouze kilometrovou běžeckou stopu či neupravené trasy skrz naskrz parkem.
Máte-li brusle a nejste příliš nároční na povrch ledu, můžete se trochu projet na některém z rybníků uvnitř parku, které jsou zde od konce devatenáctého století. Rybníky nejsou sice příliš veliké, ale i tak postačí partičce kluků s hokejkami v rukách, aby si zastříleli na improvizované brány z batohů. Stejně tak vyhovují malé holčičce, která poprvé v životě okouší jízdu na ledu, a přestože párkrát spadne, bolest nevnímá a neváhá zkoušet se po vzoru starší sestry znovu na ledu postavit.
Stromovka je rájem pro sáňkaře, ale potkáte tu i koně
Královská obora, jak se dříve Stromovce říkalo, je vesměs rozsáhlá rovina, takže není pro běžkaře zas až tak náročná. Děti a jejich rodiče ani nikdo jiný se ovšem nemusí bát přijít sem například se sáněmi, protože z Letné vede poměrně slušná stráň, která, když je pokrytá sněhem, nabídne pořádný sešup. S ohledem na bezpečnost ovšem nedoporučuji sáňkovat v místech osazených hustě stromy. Zvolte raději úsek blíže k Holešovicím, kde je stráň poměrně holá a rachot bobů, sání i jiných jezdítek tady duní, zejména o víkendu, dlouho do večera.
Sáňkování ve Stromovce má ještě tu výhodu, že svahy jsou nejen dlouhé, ale i široké. Proto když se někde jeden úsek vyjezdí až na zeminu, snadno se najde stejně vhodné místo plné sněhu jen o kousek dál. Jen by měli být všichni opatrní, aby při dojezdu nevjeli pod kopyta nějakému koni, protože i v zimě tady mají své trasy jezdci z nejrůznějších jezdeckých klubů a není jich vůbec málo.
Do Stromovky samozřejmě nemusíte chodit nutně jen se sportovním či jiným náčiním. Vždyť pouhá procházka mezi zasněženými stromy je nanejvýš romantická a vzhledem k rozsáhlé ploše parku se sem vejde hodně mladších či starších milenců, aniž by se na každém kroku vzájemně potkali.
Je to zkrátka kus kouzelné přírody, který Praha nabízí všem, kteří chtějí přijít na jiné myšlenky a popravdě řečeno k tomu taková místa v jinak rušném městě velmi potřebují.
Fotografie: Ivana Dvorská
ČLÁNKY DO MAILU